O rakovině bez předsudků – 3. díl

V prvních dvou dílech jsme si povídali o tom, jak rakovina vzniká. Už víme, že zdravé buňky mají mechanismy, které brání tomu, aby se buňka přeměnila v rakovinnou. Pokud jsou tyto narušeny, buňka se dostane mimo kontrolu a stává se „nesmrtelnou“. A vzniká nekonečné množství buněk stejných jako buňka mateřská, tedy buněk poškozených.

Oba tyto odborné termíny už vlastně známe. Nádorové buňky vzhledem ke své vysoké aktivitě neustálého dělení, rázem potřebují ke svému „životu“, vlastně „nesmrtelnosti“ mnohem víc energie, potřebují vyšší přísun živin i kyslíku a také musí někam odvádět vznikající oxid uhličitý. Tyto funkce ale může zajistit pouze krev.  Nádorové buňky tedy začnou uvolňovat takzvané působky, které začnou tvořit nové cévy. Díky nově vzniklým cévám, které jím začnou prostupovat, má nádor rázem dostatečný přísun všeho potřebného pro svůj růst. Nevýhodou těchto nových cév je jejich křehkost, což způsobuje problémy v případě chirurgických zákroků při odstraňování nádorů. Může totiž dojít k velkému krvácení a roznosu rakovinných buněk do krevního řečiště.

U zdravých buněk se setkáváme s tím, že pokud jsou ve vzájemném kontaktu, dotýkají se a přestávají se dělit. To u nádorových buněk neplatí, ty se dělí doslova hlava nehlava. Tím dochází k nárůstu objemu nádorové masy, která se začne rozšiřovat do okolí a utlačovat okolní zdravou tkáň. Nádory tak mohou prorůst do jednotlivých orgánů, nebo také do krevních či lymfatických (mízních) cév.

Pokud se do cév obou typů dostanou, jsou nádorové buňky rozneseny do uzlin a také po celém těle. Rakovinné buňky se pak mohou usadit v jakémkoli jiném orgánu. Mnohé primární nádory mají specifické orgány, do nichž takzvaně metastazují, např. rakovina prsu často tvoří metastázy v mozku, rakovina prostaty v kostech apod.

Jak rakovinné buňky cestují? Kolem zdravých buněk se nachází zvláštní hmota, odborně se jí říká extracelulární matrix, ta vyplňuje mezibuněčný prostor. Tato hmota už jen tím, že tam je, zabraňuje pohybu rakovinných buněk. Tuto bariéru však bohužel umějí rakovinné buňky obejít. Produkují proto enzymy, které mohou tuto hmotu rozvolnit a rozštěpit. Ale ani to nestačí. Pro pohyb nádorových buněk jsou také potřebné zvláštní molekuly na jejich povrchu, říkáme jim adhezní, protože nekloužou, ale mají vysokou adhezi, čili přilnavost. Jsou to vlastně jakési úchytky, díky nimž se rakovinná buňka uchytí a přilne na nějakém povrchu, tím pomalu prostoupí a dostane se na jiné místo, kamsi dovnitř, kamsi ven.

Nádorové buňky jsou odlišné od těch zdravých, tím pádem je imunitní systém našeho organismu může identifikovat a zabít. Jenže rakovinné buňky už vědí, jak tento systém obelstít. Stanou se totiž neviditelnými! A někdy jim ani tohle špatné „kouzlo“ nestačí, někdy mají dokonce tu drzost využít imunitního systému pro svůj vlastní prospěch, pro růst nádoru.

Nádorové buňky mohou být imunitním systémem rozpoznány snadno. Nesou totiž jasné znamení: pozor, já jsem buňka nemocná, nádorová. Těmi znameními jsou zvláštní molekuly, které se na zdravých buňkách nevyskytují. Těmto bílkovinným molekulám se odborně říká markery.

Když imunitní systém zpozoruje nádorovou buňku, ihned se ji chystá zničit. Jeho nejlepší obranou je zánětlivá reakce. Ta má za úkol odstranit nebezpečí a zakončit celou akci hojením. V případě nádorů to však může být jiné. Zánět spojený s nádorovým onemocněním může naopak růst nádoru podpořit. To se děje např. proto, že rozšíření a zvýšení propustnosti cév při zánětu přivádí do nádoru více živin, které se dostávají i mimo cévu, tedy i do tkáně a nádoru.

Když chce rakovinná buňka uniknout před pozorností imunitního systému, má jeden velice „špinavý trik“. Udělá to tak, že na svém povrchu nese jen málo znaků, které říkají „pozor, já jsem ta zlá“. Tím pádem se rázem stává pro imunitní systém neviditelnou!

Dalším mechanismem, jak se vyhnout aktivaci imunitního systému, je to, že produkují takzvané působky, které tlumí imunitní buňky a jejich aktivitu. A ještě horší scénář je, když na sobě nádorová buňka nese molekuly, které nejen, že mají tlumivý vliv na buňky imunitní, ale dokonce u nich spustí proces takzvané apoptózy, čili buněčné smrti. Nádorové buňky tedy mohou „zabít“ buňky imunitního systému!

Dobrou zprávou ale je, že v přírodě existuje mnoho pomocníků v boji proti takovému chování nádorových buněk. Jedním z nich jsou medicinální houby, např. ta s názvem Agaricus. V přítomnosti Agaricu dochází u rakovinných buněk k zástavě dělení, snižuje se jejich životaschopnost a dochází také k aktivaci signálních drah, na jejichž konci je apoptóza, tj. vlastní „sebevražda“ rakovinné buňky. Navíc Agaricus výrazně omezuje i schopnost rakovinné buňky vycestovat z nádorové masy, tedy snižuje metastazování nádorů. Toto bylo testováno s buňkami rakoviny jater, plic, vaječníků, prsu, prostaty, krevním malignitem atd. A funguje to!

Autor: Moudrá želva