O rakovině bez předsudků - 1. díl

S určitou nadsázkou lze říci, že tak či onak se s nádorovým onemocněním v průběhu svého života setkáme všichni bez výjimky. Nikdo z nás si nemůže o sobě dovolit říct, že se ho onkologické onemocnění netýká, nemocného zhoubným nádorem najdeme prakticky v každé širší rodině. S prodlužující se délkou lidského života paradoxně narůstá i pravděpodobnost, že nás postihne zhoubný nádor. Zjednodušeně řečeno je to tím, že více lidí se nádoru ,,dožije".

Každý z nás by proto měl znát alespoň základní informace o tom, co jsou nádory a jak vznikají. Každý z nás (a především pak ti, kteří mají k nádorovému onemocnění dědičné předpoklady) by měl znát a dodržovat zásady zdravého životního stylu, které pravděpodobnost nádorového onemocnění snižují. Každý z nás by měl být informován o časných příznacích nádorových onemocnění a při jejich zjištění bezprostředně navštívit lékaře, protože dnešní léčebné možnosti mohou u řady nádorových onemocnění zajistit dlouhodobé nebo i trvalé vyléčení. Každý z nás by měl chodit na preventivní prohlídky, které slouží k včasnému záchytu nádorových onemocnění. Každý z nás se může přihlásit k Národnímu onkologickému programu České republiky a pomoci při jeho naplňování.

• V ČR je ročně průměrně diagnostikováno více než 87 000 pacientů se zhoubným novotvarem. 
• Ročně v souvislosti se zhoubným nádorem umírá cca 27 000 pacientů. 
• Celkem v ČR žije cca 600 000 osob se zhoubným novotvarem nebo s minulostí tohoto onemocnění. 
• Každý 3. obyvatel České republiky v průběhu svého života onemocní rakovinou. 
• Nejčastějším nově diagnostikovaným zhoubným onemocněním jsou v posledních několika letech kožní nádory, karcinomy tlustého střeva a konečníku, nádory prostaty, karcinom prsu a nádory průdušnice, průdušek a plic.

Pod pojmy rakovina, nebo zhoubné rakovinné bujení, nebo tzv. malignita se skrývá soubor různých onemocnění. Všechny typy rakoviny však i přes svou rozdílnost mají mnoho společného, a to nekontrolovatelné dělení rakovinných buněk. K rakovinnému bujení může dojít v jakékoli části těla, takto „onemocnět“, odborně řečeno „maligně se zvrhnout“ může jakákoli buňka našeho těla. A samozřejmě také platí, že k rakovinnému zvratu nedochází okamžitě, ale jde o několikafázový proces.

Zdravé tělní buňky se chovají jako lidé. V průběhu svého života přirozeně stárnou. V průběhu svého života mohou být poškozeny vnějšími vlivy, třeba toxiny, infekcí, UV zářením… No a pokud je buňka už jaksi příliš stará, nebo příliš poškozená, umírá. Mrtvá buňka je pak nahrazena buňkami novými. Tím je doplněna ztráta, další dělení buněk se zastaví a celý systém čeká, až bude třeba znovu doplnit přirozené ztráty. (Jak tento systém funguje „v praxi“, vidíme hlavně na sliznicích a pokožce, které se stále obnovují.) Tento proces je ale přísně regulován mnoha „hlídacími“ mechanismy.

V případě rakovinných buněk toto neplatí. Pokud jsou poškozeny „hlídací“ mechanismy, buňky – i když poškozené – přežívají! Umíte si to představit? Poškozená buňka neumírá, naopak, stává se nesmrtelnou. Navzdory svému poškození, své defektnosti, se buňka dále množí, přestože buněk začíná být nadbytek. Nově vzniklé buňky pak začnou vytvářet masu, kterou nazýváme tumor, či nádor. (Toto platí u tzv. solidních nádorů. Máme však i krevní malignity, kam řadíme leukémie, v tomto případě nedochází k vytvoření útvaru, ale ke zvyšování počtu nádorových buněk v krvi.)

Vlivem nekončícího dělení nádorových buněk se nádorová hmota stále rozrůstá a proniká do okolních tkání, které utlačuje, poškozuje a ničí. Když se dostane ke krevním či lymfatickým cévám, mohou nádorové buňky do cév proniknout a roznést tuto zkázu do lymfatických uzlin i do celého těla. Mluvíme pak o metastazování nádoru. Z primárního nádoru se vytvoří na jiném místě v těle nádor sekundární ‒ metastáza. 

Před přejitím buňky do nádorové fáze předcházejí různá stadia (lékaři je označují jako prekancerózy), ve kterých je buňka patologicky změněná, ale ještě nemá rakovinný potenciál. Je u nich však vysoké riziko, že se nakonec rakovinnými buňkami stanou.

• Dělí se bez přestání, nezastaví je ani omezený prostor, což je pro zdravé buňky typické.
• Jsou méně specializované, tj. bývají nezralé, často jde o mladší vývojová stadia konečných buněk.
• Je u nich narušen proces programované smrti, tj. apoptózy, tyto buňky tak nejsou odstraňovány, neumírají.
• Mají vyšší spotřebu kyslíku a živin. Jelikož se rakovinné buňky aktivně dělí, potřebují mnohem více živin i kyslíku, proto potřebují, aby k nim bylo více „potravy“ doručeno.
• Obchází imunitní systém, umí se před ním „schovat“, zmást jej. Ten nepozná, že se jedná o nebezpečné buňky. Někdy dokonce dokáže využít imunitního systému ve svůj prospěch.

V dalším díle našeho seriálu si povíme něco víc o tom, jak rakovina vzniká a o hlavních rizikových faktorech jejího vzniku.

Autor: Moudrá želva