Tao v životě moderního člověka – 6. díl

Ten zakuklený příchod měl několik příčin a důvodů. Pokořené a devastované Japonsko se pracovitě a disciplinovaně probudovávalo k poctivé demokracii západního střihu a získávalo si na Západě sympatie. Čína se topila v revolučních krutostech maoismu, který si sice vysloužil obdiv intelektuální ultralevice typu Jean-Paul Sartre, ale obecně byl na Západě vnímán se silnou dávkou nechuti, stejně jako celá komunistická revoluce zachvacující velké kusy světa. Čína holt nebyla „in“, Japonsko ano.

Taoističtí myslitelé, kteří ostatně vždy bývali Číně nepatrnou menšinou v moři konfucianismu, se v nejlepším případě ukrývali v horách, v horším případě dřeli v převýchovných pracovních lágrech, v nejhorším případě byli mrtví. Čínská emigrace neměla žádného taoistického esejistu a akademika, jakým pro Zen byl D. T. Suzuki, jenž už před válkou působil v Evropě a USA, o Zenu přednášel a psal klíčové důležité eseje. A konečně, Taoismus nenašel v té době v západních duchovních kruzích žádného náruživého propagátora, jakým pro Zen byl anglikánský kněz Alan Watts.

Inspirován už jako student Suzukiho londýnskou přednáškou v roce 1936, prošpikoval si svou křesťanskou teologii zen-buddhistickými odbočkami, až postupně od ní odbočil úplně. Vnímal tradiční náboženství jako separující, soutěžící a vzájemně si konkurující, rozdělující lidstvo na „spasené“ a „zatracené“, „pravověrné“ a „kacíře“.  Přirovnal je k „vyčerpanému dolu, kde už je těžké něco vykutat“ a šel přednášet orientální filozofie do Kalifornie. Svou schopností prezentovat je v kontextu křesťanské teologie a západní kultury se přesně trefil do poválečné ztráty víry u generace dospívající ve válce a zúčastněné na bojích. Nabídl jí „vnitřní celistvost ve věku úzkosti“ a „pěstování života s účelem“. Osvobození od beznaděje, že „existence je krysí závod v pasti: živé organismy, včetně lidí, jsou jen trubice, do nichž se vkládají věci na jednom konci a vycházejí na druhém, aniž by se jim dával nějaký smysl“.  

Ztráta víry v Boha a náboženství, ale žízeň po spiritualitě. Tak by se dal popsat psychický a kulturní stav poválečných západních, ale hlavně amerických intelektuálů a umělců, jimž Watts přinesl spiritualitu bez náboženství. Z nichž na jeho přednáškách a seminářích vyrostla básnická Beat Generation, americká výtvarná abstrakce Pollocka a Rothka, sebeaktualizující psychologie Abrahama Maslowa. A kvantová věda Richarda Feynmana, Ruperta Sheldrakea a Fritjofa Capry objevující prolínání vědy s mystikou.

Představil jim vesmír jako „propojení všeho se vším, narušované iluzí individuálního ega“, která je příčinou všech úzkostí a pocitu osamělosti. Upozornil je na „halucinaci falešného pocitu individuální existence zvané ego“ oddělené od vnějšího nepřátelského světa, jejž konfrontujeme svými smysly.  „Pocit osamění a dočasnosti naší návštěvy vesmíru odporuje všemu, co věda ví o člověku a jiných živých organismech. My do tohoto světa nepřicházíme, nýbrž z něho vzcházíme, jako listí ze stromu“. Tak jako se oceán „vlní“, vesmír se „lidní“. Každý jednotlivec je „vyjádřením celého hájemství přírody, jedinečná akce totálního vesmíru“. 

Připomněl jim, jak zásadní úlohu v lidském poznávání, prožívání a tvoření hraje úžas, k němuž je zapotřebí jen nemít předem dané představy, předsudky a zjednodušená vysvětlení.

I když někteří seriózní učenci Wattsovi vytýkali zjednodušení, zkreslení,  zploštění a komercializaci ryzího Zen-Buddhismu, málokdo jiný tolik ovlivnil západní, hlavně americkou kulturu poválečné poloviny minulého století – a vlastně s přesahem do dneška. Proto u něho v příštích kapitolkách zůstaneme.

Knížky Benjamina Kurase můžete najít např. zde:

http://www.pi-shop.cz/kuras/

Autor: Benjamin Kuras