Deprese není jen špatná nálada - 2. díl

• Klinická deprese: základní (lehčí) forma deprese, která je ale dostatečně závažná, tedy vhodná ke klinické léčbě.
• Endogenní deprese:velká pravá deprese je nejčastější formou, která přijde náhle a bez příčiny. Způsobuje ji nevyvážené chemické prostředí v mozku, které je třeba upravovat pomocí léků (antidepresiv).
• Psychosomatická deprese: u některých případů deprese se projevují psychosomatické potíže jako poruchy spánku, bolesti hlavy, kloubů, zad, žaludku, srdce, trávicí potíže, dýchací potíže, závratě.
• Sezónní deprese: přichází v určitých ročních obdobích a většinou se vrací každoročně, nejčastěji v zimě. Lze ji mírnit terapií světlem, tedy stimulací produkce neurotransmiterů (např. serotonin). Při těžší formě se kombinuje s další léčbou.
• Deprese v těhotenství: náchylnější jsou zejména mladší ženy, případně ty nad 35 let, ženy s nízkou sociální podporou, bez partnera, se smíšenými pocity ohledně gravidity a ženy po 3 a více porodech. Vyšší riziko je u žen trpících depresemi již před otěhotněním. Vždy je nutné zvážit rizika psychofarmak pro plod a zároveň negativní následky neléčené psychické poruchy.
• Poporodní deprese: objevuje se cca u 1 ze 7 žen, od početí do 1. roku po porodu. Hlavními příznaky jsou depresivní stavy, neradost ze života, únava, nechuť, poruchy spánku. Za rizikové faktory se považují osobní či rodinná historie, nízká sociální podpora, deprese v rodině, deprese u rodiče v minulosti / během těhotenství, psychické/fyzické týrání, problémy s kojením, změna hormonální hladiny atp. Jedná se o stav odlišný od poporodní psychózy.
• Deprese v menopauze: v období menopauzy dochází ke změnám hladin estrogenů a progesteronů s následným poklesem estrogenu. To zapříčiňuje riziko rozvoje deprese, zvlášť u žen s depresemi v minulosti.
• Deprese u dětí a adolescentů: potká 1 z 33 dětí a 1 z 8 dospívajících. Častěji je spojována s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky. Objevují se pocity nudy, podrážděnosti, riskantní chování a úzkost spojená s konzumací alkoholu a drog. Zároveň se vyskytují pocity viny z vlastní nedostatečnosti, střídání apatie s mnohomluvností atd. U depresivních dětí a dospívajících je riziko spáchání sebevraždy vyšší než u dospělých.

Deprese je celoživotní onemocnění s vysokým rizikem návratu, a proto vyžaduje dlouhodobou terapii. Antidepresiva jsou lékem první volby u všech typů depresí. Musí se ale užívat dostatečně dlouho a v přiměřené dávce. Pokud je pacient vynechá nebo jejich užívání přeruší, hrozí, že budou méně účinná. Moderní léky zvyšují koncentraci neurotransmiterů, zejména serotoninu a noradrenalinu, a zmírňují nepříjemné stavy, kterými člověk při depresi trpí. Užívá-li nemocný tyto léky podle předpisu, první zlepšení se může dostavit za dva nebo tři týdny od začátku podávání. Za šest až dvanáct týdnů je člověk obvykle bez příznaků. Ale i když se cítí zdráv, je nutné brát antidepresiva dalších čtyři až devět měsíců, jinak hrozí návrat nemoci.

Podle doporučení Světové zdravotnické organizace se mají antidepresiva podávat ještě půl roku po odeznění deprese, byť se jedná o první případ. Pokud se ale depresivní stavy opakují, pacienti léky užívají ještě následující dva roky, v některých případech celoživotně. Rozsáhlé průzkumy potvrdily, že po vysazení léků onemocní depresí znovu až osmdesát procent pacientů. Účinnou léčbu při depresi představuje i kombinace léků a psychoterapie.

Psychoterapie účinkuje při lehkém a středním typu deprese. Pomáhá člověku porozumět, co se s ním v nemoci děje, učí ho znovu získat kontrolu nad svými myšlenkami, emocemi a chováním. Pacient se ke své nemoci vyjadřuje formou rozhovoru s psychoterapeutem nebo během umělecké práce.

Ve staré Číně úzkostné stavy a deprese ve formě, v jaké se projevují dnes, neznali. Tato onemocnění se začala objevovat až v moderní společnosti, tedy v době, kdy se lidé přestali řídit přírodou a sledovat přirozený cyklus vzestupu a poklesu. Dnes nesnášíme slova jako pokles a neidentifikujeme se s tím, že musíme někdy polevit, načerpat síly, nadechnout se a rozmyslet si, co dál. Neustále někam běžíme a chceme být perfektní, což se našemu organizmu pochopitelně příliš nelíbí.

Terapie duševních poruch pomocí tradiční čínské medicíny probíhá v rovině doplňkové terapie k léčbě psychiatrické. Díky vhodně zvolené kombinaci metod TČM (akupunktury, fytoterapie, dietetiky, masáží a cvičení) dokáže ulevit od vedlejších účinků léků či zmírnit extrémní projevy nemoci. TČM ani v tomto případě nechce suplementovat medicínu západní, ale svým přístupem může být medicínou komplementární, pomocnou. 

„Čínská medicína je ve své podstatě holistická, tedy vnímá každého pacienta jako unikátní celek. Práce praktika tedy nekončí tím, že pacientovi předepíše léčebnou formuli nebo napíchá jehly do akupunkturních bodů,“ říká Luboš Tranta, terapeut tradiční čínské medicíny.  „Po důkladné konzultaci a dobré diagnostice získá praktik unikátní znalost pacientova těla, ale také jeho mysli, a zjistí, v jakém stavu je momentálně jeho duše. Toto mu dává jedinečnou příležitost s pacientem dále pracovat a navést ho na mnohdy částečné, přesto však zásadní změny v jeho životním stylu. Následná práce s pacientem je mnohdy důležitější než léčba samotná,“ dodává Tranta.

Autor: Moudrá želva