Čínské akrobatické divadlo

Co se týče místa představení, má svá specifika: v kulaté aréně (odtud název) vystupoval díky jezdeckému programu klasický západní cirkus, na jevišti pak tradičně čínské akrobatické divadlo. Je třeba pouze poznamenat, že raná evropská a americká cirkusová dějiště často obsahovala jak arénu pro zvířata, tak jeviště pro akrobatická studia a pantomimy.

Čínská lidová republika je obrovská mnohonárodnostní země, která má kořeny v éře starověkých civilizací s dlouhou historií a skvělou kulturou. V průběhu tisíciletí jeho národy vytvořily mnoho forem scénického umění, z nichž každé se vyznačovalo různými trendy a styly. V průběhu staletí se dovednosti potřebné v každé konkrétní umělecké formě vylepšovaly.

Přestože Čína měla kontakt s neasijskými zeměmi již před dvěma tisíci lety, zahraniční vliv byl absorbován a získal čínský šmrnc výhradně v zájmu vývoje čínského umění. Tato vlastnost je nejdůležitějším rozdílem mezi čínskými a západními kulturními tradicemi: ta druhá je otevřenější všemu novému, zatímco ta první se snaží maximalizovat vylepšení těch stávajících a integraci nových prvků s tradičním způsobem života.

Čínské akrobatické divadlo postupovalo podle tohoto vzoru po staletí, zatímco evropské a americké cirkusy a cirkusoví umělci neustále hledali nové prvky a technologie (zčásti poháněné komerčními potřebami), čínští akrobaté nakonec omezili svůj repertoár na přesně definovaný počet rolí, neustále se zdokonalující a zvyšující složitost triků v neustálé honbě za nepolapitelnou dokonalostí.

Evropské cirkusové soubory poprvé navštívily Čínu na počátku devatenáctého století. Určitě zanechali svou stopu v umění Říše středu, ale jejich turné vyústilo ve vývoz čínských akrobatických triků, jako jsou balancování na tyči nebo točení činelů, spíše na západ, než aby se přidali k čínské akrobatické tradici. Výjimkou je snad „akrobatické kolo“ – jeden z mála západních přírůstků do klasického čínského repertoáru.

Čínští potulní umělci se však již se svými evropskými protějšky setkali na gigantických středověkých veletrzích východní Evropy, kde došlo ke kontaktu mezi západními a východními akrobatickými školami. Ale po zániku těchto trhů v osmnáctém století se evropské a čínské cirkusové tradice vydaly svou vlastní cestou.

Historické poznámky, kresby a malby v hrobkách a jeskyních poskytly představu o původu čínské akrobacie, která sahá až do více než dvou tisíc let v období Válčících států. Vyvinulo se především za dynastií Qin a Han (221 př. n. l. – 230 n. l.) a významné úrovně kvality a propracovanosti dosáhlo během dynastie Západní Han, vyvíjející se od pouhé ukázky dovedností k uměleckému představení s bohatým a eklektickým repertoárem včetně kotrmelců, balancování na tyči, točících se činelů, provazového tance a dalších. Taková akrobatická vystoupení byla známá jako „přehlídka sta dovedností“.

Mnoho čínských akrobatických etud pochází z každodenního života Číňanů, zejména čínských rolníků. Akrobati s úžasnou fyzickou silou a obratností se poprvé objevili na každoročních oslavách během dynastie Han. Čínští farmáři a venkovští řemeslníci s přemírou volného času během dlouhých zimních měsíců se jej rozhodli věnovat posílení svého postavení ve společnosti tím, že se stanou akrobaty, žongléry, provazovými tanečníky a balancéry.

Cvičili tuto novou uměleckou formu se vším, co jim přišlo pod ruku: šálky, podšálky, talíře, stolky, židle, vidle a další. Nejdůležitějším nástrojem však byla samozřejmě jejich vlastní těla, ze kterých po shromáždění ve skupinách stavěli sloupy a pyramidy a s veselým nadšením se snažili zatraktivnit show. Každý rok na podzim se čínští rolníci účastnili oslav Dne sklizně. Tehdy mohli obyčejní lidé ukázat své dovednosti předváděním odvážných a chytrých triků vzrušujícím a zábavným způsobem. Postupem času byly tyto triky zafixovány ve specifických rituálech, které nakonec přerostly v cirkusové umění.

Lví tanec, jeden z hlavních prvků čínského akrobatického divadla, vznikl z tance, který předváděli rolníci po dobré úrodě. Byl to rituál přežití, ve kterém tanečníci prokázali svou sílu a hbitost srovnatelnou se lvem, aby se ztotožnili s přírodou, která jim poskytnula na zimu potravu. Zpočátku byla symbolika tance stejná v celé Číně, ale okamžik jeho přeměny z rituálu na akrobatickou etudu se v jednotlivých provinciích liší.

Stejně jako jejich evropské protějšky, i čínští akrobaté začali pracovat lokálně, a když si začali uvědomovat, že by si svými vystoupeními mohli vydělat na živobytí, vydali se na cestu, přesouvali se z jedné návsi na druhou a nakonec se dostali do východoevropských měst. Účastnili se také festivalů a ti nejlepší z nich dvorních zábav. Nakonec si akrobaté vytvořili společný repertoár, který se v průběhu staletí neměnil, ale samozřejmě se vyvíjel po stránce techniky a profesionality.

Čínské akrobatické divadlo se skládá z různých akrobatických specialit, které se v Číně vyvinuly svým osobitým způsobem. Patří mezi ně již zmíněný Lví tanec.

Cyklistické kaskadérské kousky se staly součástí divadla v devatenáctém století. Prvky se provádějí na stacionárních kolech (balancování jedním nebo více akrobaty), nebo na jedoucích kolech a monokolech. Nejvelkolepější částí v „čínských kolech“ je samozřejmě „páv“, kdy se velká skupina akrobatů jedoucích na jednom kole přeskládá do tvaru připomínajícího barevný paví ocas. Pevná a visící lana také pocházejí z tradičních provazových tanců, které vznikly v Číně během dynastie Han.

I když se to může zdát zvláštní, magie je také součástí čínského akrobatického divadla ve své starodávnější tradiční podobě: kouzelník má na sobě prostorné roucho, ze kterého vyhazuje mnoho misek všech velikostí, v nichž plavou živé ryby, nebo pánve s hořícím ohněm, chytání ryb ve vzduchu patří spolu s karetními triky také do repertoáru čínských kouzelníků.

Dalším základním prvkem čínské akrobacie je obruč. Ukázalo se, že již v éře dynastie Han se triky s obručemi prováděly a byly známé jako „hry s vlaštovkami“, protože umělci museli napodobovat pohyby vlaštovek, proskakovat úzkými kruhy nainstalovanými nad sebou. Číňané tomu nyní říkají „odvážnost skrz úzkost“.

Dalším z hlavních prvků čínské akrobacie je samozřejmě salto. Použití houpačky ke skoku je také starý čínský trik (který může mít původ v Koreji) s mezinárodním obratem.

Žonglování, tentokrát jedinečně čínské akrobatické cvičení, zahrnuje rotaci lana, na jehož koncích jsou připevněny dvě misky naplněné vodou; žonglér vyhazuje celou tuto konstrukci do vzduchu a provádí akrobatické skoky, než se lana znovu chytí rukama nebo nohama a znovu ho vyhodí. Bez ohledu na pohyby žongléra se lano nikdy nepřestane točit a voda se nerozlije.

Trik s lezením na tyči, na Západě také známý jako „ čínská tyč “, je dalším unikátním prvkem tradiční čínské akrobacie a je popsán již asi 1000 let.

Po vzniku Čínské lidové republiky v roce 1949 připravila vláda renesanci starého akrobatického divadla. Akrobatické skupiny byly vytvořeny v každé provincii a divadla byla založena v každém větším městě. Školení probíhalo (a stále probíhá) v družině, staří umělci učí novou generaci.

To vše vedlo ke grandióznímu oživení čínské akrobacie, cirkusové skupiny začaly cestovat do zahraničí a získávat zahraniční publikum. Akrobatické skupiny vznikají v armádě a dokonce i v železničních korporacích. Postupem času si každý soubor osvojil svůj specifický styl a repertoár a soubory začaly soupeřit o dominanci v různých žánrech. Jejich úsilí, kontrolované vládní organizací, nezůstává bez odměny.

Pozoruhodné výsledky dosažené po roce 1949 byly tvrdě zasaženy čínskou kulturní revolucí (1966-1976). Nezlomilo to však ducha čínského akrobatického divadla, které znovu vyletělo do nových výšin. Když se Čína v 80. letech nakonec začala otevírat západnímu světu, došlo opět ke kontaktu mezi východem a západem.

Mainstreamové cirkusy si do svých show začaly najímat čínské akrobaty, už ne pro exotiku, jak tomu bylo hlavně před 2. světovou válkou, ale proto, že čínští akrobaté toho moc nevyžadovali a co je důležitější, jejich vystoupení byla u publika velmi oblíbená.

Takový zážitek více než kterýkoli jiný ovlivnil čínské akrobatické divadlo. Akrobaté si začali uvědomovat, že jejich tradiční představení bizarních (na západ) kostýmů, symboliky a hudby nejsou tím, co velcí potenciální zaměstnavatelé hledali. Velké cirkusy zajímaly úžasné dovednosti čínských akrobatů, jejich efektivita a závratné kaskadérské kousky, které by bylo fajn využít ve vlastních produkcích. Exotický prvek byl dávno stranou.

Čínské akrobatické skupiny se nejen staly plně dostupné k pronájmu cirkusům po celém světě, ale samy začaly vyvíjet nový originální styl s čínskou příchutí.

Po více než dvou tisíciletích prakticky nezměněné tradice tak prošlo čínské akrobatické divadlo, stejně jako samotná Čína, v jednadvacátém století úplnou proměnou.