Čínská medicína - Alchymie celku

Proč tedy plánování, grafy a tabulky vždy nestačí? Proč k nám do ambulance tak často přicházejí pacienti, kterým klasická medicína pomoci nedokáže? (A není to vůbec míněno jako kritika – TCM by dle mého názoru měla být v dnešní době komplementem – doplňkem, kterého míru by si měl právo každý sám určit, a ne alternativou ke konvenční medicíně.) Odpověď je zcela jednoduchá. Protože člověk nefunguje jako stroj, ale jako živý organismus. Do hry vstupuje něco, co naplánovat nelze – fenomén „náhody“. Ten, kdo někdy pracoval na vědecké studii ví, že občas nasbírat dostatečný počet účastníků bývá složité, právě kvůli snaze o minimalizaci ovlivnitelných, ale především těch neovlivnitelných rizikových faktorů… No není to paradox?

Ale lze vůbec náhodu vyloučit? Odpověď, i když možná pro některé trochu zarážející či spekulativní, se přímo nabízí. Náhoda není náhodou pouze v jednom jediném případě – když je vše součástí jediného CELKU. A – ruku na srdce – existuje snad něco na Zemi, v těle a psyché člověka, v hlubinách buňky i atomu, ve vesmíru… co jeho součástí není?

Od té doby, co původní tvůrci čínské medicíny posunuli důsledky této maximy dále, a vytvořili vysoce komplexní systém diagnostiky a terapie, čínští lékaři všech věků vyzývají k návratu k tomuto systémovému pohledu na svět.

Už v časech velkého Sun Simiaa se rozléhá nářek učeného lékaře nad rozkladem tradičních kosmologických zdrojů lékařského poznání – pojetí těla jako mikrokosmu. To přísně vyžaduje, aby mikrosvět těla zůstal zasazen do makrokosmického referenčního rámce. Dao De Jing (v tomto kontextu nejlépe přeložený jako „Klasika celku a jeho částí“), před 2 500 lety nejjasněji definoval tento skutečně holistický pohled na lidské tělo, který je od té doby označován jako koncept „tian ren he yi“ (stav jednoty vesmíru a lidské bytosti: „Lidé se řídí zákony Země, Země se řídí zákony Nebe, Nebe se řídí zákony Tao a Tao prostě je.“)

Sun Simiao i Zhang Jingyue, které od sebe dělí téměř tisíciletí, formulovali programovou odpověď na to, co (už tehdy!) každý z nich vnímal jako hlavní příčinu úpadku čínské medicíny. „Nikdo se nestane mistrem lékařem bez znalosti vědy o proměnách,“ prohlásil mistr Sun v průběhu 7. století, zatímco Zhang Jingyue, slavný renesanční lékař, vyřkl frázi, která dodnes vlaje jako prapor renesanční vize čínské medicíny – „yi zhe yi ye“ – „skutečná medicína je důsledně založena na vědě Yijing“. Je zřejmé, že tyto citace představují bezpodmínečné volání po návratu k holistickému základu TCM – alchymii. O co jde? O znovuoživení vědy založené na symbolech, která byla poprvé představena v Knize proměn nebo, v tomto kontextu, v Knize symbolů. Na úsvitu čínské civilizace se přitom fenomén alchymie netýkal proměny hmoty kovů ani bylinných esencí, ale vyjadřoval proces slučování množství příbuzných přírodních jevů, a s nimi spojených funkčních dat, do jediného symbolu. Z toho později vznikly „technické“ detaily čínské „diagnózy“ – popis obrazů i jejich terapie. Jde o alchymii symbolů ilustrující holistický vztah mezi kosmickou, pozemskou a fyzickou rovinou. Právě díky němu je umění diagnostiky a léčby v TCM tak přesné.

Starověké pojetí orgánových drah je především funkční – „energetické“ povahy, proto jej nelze adekvátně popsat pouze strukturálními termíny. A proto mu čistý materialista a empirik pravděpodobně nikdy nemůže plně porozumět. Jeho mnohovrstevná realita vyžaduje jiný vědecký kód. Takový, který je schopen více významových vrstev vyjádřit. Základní klasická díla čínské medicíny, zejména Huangdi Neijing (Vnitřní kánon Žlutého císaře), jsou hlavním prostředkem předávání tohoto „tajného“ jazyka.

Přírodovědci Staré Číny dynastie Zhou a Han vytvořili systém symbolických odkazů, které podrobně rozepisovaly mnohovrstevnaté kvality makrokosmických a mikrokosmických vztahů, včetně toho, „jak“, „kde“, „kdy“ a „proč“ dochází ke spojení mezi Tím nahoře a Tím dole. V období formování čínské medicíny, přibližně mezi lety 500 př. N. l. – 150 n. l., v podstatě „taoistický“ systém funkčních vztahů využívající symboliku Yin a Yang (yin-yang), pěti hybatelů (wuxing), šesti oddílů (liujing), osmi trigramů (bagua), šedesáti čtyř hexagramů (liushisi gua), deseti nebeských kmenů (tiangan) a dvanácti pozemských větví (dizhi), ovládal všechny oblasti intelektuální činnosti v Číně. Právě tento systém vytvořil společný referenční rámec pro VŠE. Vědy jako geologie, astronomie a medicína tak zkoumaly složitě propojené části téhož celku a základní parametry jejich vědeckého diskurzu byly v podstatě stejné.

Symbolika je proces rozpoznávání a následného zkoumání každého piktogramu, který popisuje funkce těla jako vícerozměrný krystal. Pokud tento postup aplikujeme na taoistické klasiky, objeví se nám množství lékařsky relevantních informací.

Například moderní učebnice o dráze plic (Fei) obecně uvádějí, že plíce jsou spojeny s prvkem Jin (kov) a oddílem Taiyin. O tom, co tato označení skutečně znamenají z hlediska diagnostických a terapeutických informací, se toho dnes píše málo… Ano, bez dýchání to prostě nejde – triviální! Je to sice pravda, ale proč jsou plíce tak významná, že mají postavení ministra, plně pochopíme například až z klasického propojení dráhy plic a řeky He –  Žluté řeky.

Dočteme se o něm ve dvanácté kapitole oddílu Lingshu knihy Huangdi Neijing, nazvané Shi-er Jingshui (O dvanácti kanálech a dvanácti proudech). Musíme si uvědomit, že jde o archetypální čínskou řeku – pramení v západních horách, rozvádí životodárnou vodu po většině severních a centrálních rovin, a nakonec se na východě vlévá do oceánu. Žlutá se jí říká proto, že její tok odnáší velké množství úrodného spraše z pouště Gobi a způsobuje rytmické záplavy, které toto přírodní hnojivo ukládají v údolích podél jejího toku. Ve starověku se také nazývala Sishui. Odkazuje to na číslo čtyři, což je narážka na klasickou větu: „Nebe je kulaté a Země je čtvercová (má čtyři rohy)“. Naznačuje, že tento dlouhý vodní tok se skládá ze čtyř řek, které se spojují v jednu, a že se jedná o nejzemitější (nejmateriálnější) z čínských řek.

Nejvýznamnější je, že mytologická geografie z dob dynastie Han definovala konečný pramen Žluté řeky jako jezero Puchanghai, které se nachází na Západní čínské náhorní plošině. To napájí vnější zdroj řeky prostřednictvím podzemního spojení. Toto jezero je, jak se zdá, vodní plochou, kterou Neijing spojuje s drahou žaludku. V podivuhodném příkladu mikro-makro alchymie je tato definována jako „hluboký“ zdroj dráhy plic (dráha plic začíná ve středním zářiči). Není překvapivé, že plíce spolu s tlustým střevem, slezinou a žaludkem spadají do kategorie Di-Země. Ve starověké verzi znaku Di je na vrcholu shan (hora), dole tu (země) a mezi nimi shui (voda) – obraz pohybu sladké vody mezi horami a půdou níže položených údolí, kde dar vláhy přináší nesčetné projevy života. Plíce jsou tak v souhrnu popsány jako mikrokosmický projev cyklické regenerace sladké vody na Zemi.

Názvy akupunkturních bodů dráhy plic navazují na toto obecné téma a dále ho rozvíjejí. Sekvence dvanácti bodů vypráví konzistentní příběh o distribuci postnatálních tekutin tím, že identifikuje různé stavy vody během její cesty z říše nebe/hor směrem k zemi. Na počátku tohoto procesu jsou pozemské statky ještě zastoupeny ve stavu „vnitřního skladiště“ (Zhongfu, LU-1), dokud se „nevynoří na povrch jako mraky“ (Yunmen, LU-2), nezkondenzují do „vnějšího skladiště“ tím, že vytvoří „nebeskou oblačnou pokrývku“ (Tianfu, LU-3), srážejí se jako mlha a déšť do „mlhavé sevření bílé“ (Xiabai, LU-4) a nakonec se na dělící čáře loketní rýhy plně zhmotňují do „vodní tůně“ (Chize, LU-5), které dále tvoří „potoky“ (Jingqu, LU-8), „jezera“ (Taiyuan, LU-9) a hlavní „rybí proudy“ (Yuji, LU-10).

Využitím symbolistického přístupu a odhalením některých klasických podtextů souvisejících s dráhou plic se potom značně rozšiřuje chápání izolovaných vět Neijingu, které učebnice TCM obvykle citují v „muzejním“ stylu: již uvedená „Dráha plic začíná ve středním zářiči“; dále „Plíce mají na starosti qi“; „Plíce jsou horním zdrojem vody“; „Plíce jsou ministrem všech drah a vychází z nich rytmická regulace“, atd.

Pamatujete si ještě na přirovnání našich vědomostí k velkému a košatému stromu s hlubokými kořeny? Ano – koruna musí být velká, aby přilétl ptáček inspirace. Ale i ty kořeny musí být hluboké a pevné, aby nás první vichr nevyvrátil…

Máme nekonečné množství informací a často i klinických zkušeností. Když se v nich však nechceme ztratit, nechceme vyhořet, měli bychom hledat něco víc – VHLED CELKU. Ten může nakonec přijít z velkého množství dílčí empirie… Nebo, když je člověk správně připravený, přichází jako blesk ozařující a objasňující vše. Nebo i jako tichý zpěv ptáčka… Právě klasická díla mohou být skvělou průpravou.

Náš současník, ctihodný Deng Zhongjia, známý zastánce zachování pojmového vybavení čínské medicíny v taoistických klasicích, to kdysi vyjádřil takto: „Správní síly TCM se rozhodly pro nás učinit z pojmu věda ekvivalent západní medicíny, čímž se fakticky zřekly ‚tradičního‘ aspektu našeho řemesla. Naše kořeny byly strčeny do muzea; tam stojí na podstavci a sbírají prach.“

Nuže, vážení, jaro přichází – pojďme uklízet!

Symbolistická alchymie v době Neijingu: vymezení orgánových drah vztažením funkčních pohybů mikrokosmu ke dvanácti stupňům makrokosmu. (© 2014 Heiner Fruehauf)